O dlouhých vlasech: Vlasy mi začaly růst ve svých 20 letech. Právě jsem skončil službu v armádě, kde jsem si roky holil hlavu. Poté, co jsem to dělal tak dlouho, jsem se začal bát, že bych mohl být plešatý. Došlo mi, že pokud nakonec přijdu o vlasy, chci si je užít, dokud je ještě mám. Tak jsem to nechal růst. Poprvé, když to začalo být dlouhé, jsem si upřímně nebyla jistá, jak se mám cítit. Byla tam taková trapná střední fáze, kdy jsem vypadala, jako bych se na úpravu srsti úplně vykašlala. Necítila jsem se jako moje skutečné já. Pořád jsem si myslela, že vypadám směšně. Postupem času jsem si ale zvykla a pak jsem si ji začala oblíbit. Ostatní lidé také. Po nějaké době jsem přestal slyšet komentáře jako "měl bys to oříznout" a začal jsem slyšet "nikdy to neřež". Myslím, že za svůj život se to, že mám dlouhé blond vlasy, změnilo způsob, jakým mě lidé vidí a jak já vidím sama sebe. Je na tom něco trochu rebelského. Nutí lidi předpokládat věci: že jste umělecký, svobodomyslný, možná dokonce trochu neseriózní. To může být nepříjemné, ale také svým způsobem osvobozující. Neustále podvracíte očekávání. Stává se také podivným druhem aktiva. Lidé si vás pamatují. Vyniknete v místnosti, aniž byste se o to snažili. Díky tomu se cítíte odlišní ve světě, kde je vše optimalizováno pro stejnost. Je to jakási tichá síla, ne hlasitá nebo agresivní, jen sebevědomá ve svém vlastním tempu. A pak, když to všechno odříznete, abyste mohli darovat, něco to znamená. Připadá mi to záměrné. Jako když uzavřete kapitolu. Ale z velké části jsem zjistil, že lidem na tom záleží méně, než si myslíte. Také vás to naučí trpělivosti. Na dlouhé vlasy nemůžete spěchat. Roste to svým vlastním tempem a vy se s tím buď smíříte, nebo se zblázníte. Pokud tedy uvažujete o tom, že si ji necháte vypěstovat, zkuste to. V nejhorším případě to vyříznete. Nebo ještě lépe, rozříznete ji a dáte ji někomu, kdo ji potřebuje víc než vy.